Když jsme byli v Chorvatsku na kolech poprvé, potkali jsme při zdolávání Sv. Jure české cyklisty, kteří se plavili po okolních ostrovech na lodi. Ten princip nás zaujal a shodli jsme se, že bychom do toho šli. Chvíli to sice trvalo, složitě se domlouval termín, počet lidí se taky stále snižoval ale nakonec to klaplo. Před vánocemi 2005 jsem udělal předrezervaci a v lednu už jsme platili zálohu. Dovolená v práci nakonec vyšla všem a tak jsme se mohli sejít v pátek na Hlaváku v plném počtu šesti cyklíků.

Po naložení báglů, kol a nakoupení pár drobností do busu jsme mohli vyrazit po D1 do Brna, kde jsme nabírali poslední dva cyklisty, tzn. že nás bylo 26 na celý autobus, dvojsedačka skoro pro každého. I tak nepatří cestování busem mezi moje oblíbené činnosti, na mě je tam prostě málo místa. Průvodce udělal krátký briefing (a pak každý den, nicméně byly fakt briefly) o tom co nás čeká a doporučil nám nakoupit na hranicích levný alkohol. Tak jsme se seznámili s Radkem. Po průjezdu Vídní se pustilo video a klasika Butch Cassidy a Sundance Kid, po půlnoci už byl celej busík tuhej.

V sedm hodin ráno jsme zastavili na super novém odpočívadle už v Chorvatsku, do cíle naší cesty zbývaly dvě hodinky, takže ta cesta nakonec nebyla až tak strašná. Dorazili jsme kolem desáté do Baška Vody, naházeli jsme bágly a kola na Silvu a šli se na dvě hoďky kouknout po městečku. Pro půlku z nás to nebylo žádné velké překvapení, v Baška Vodě jsme byli na dovče před pár lety. V poledne jsme zvedli kotvy a vypluli na moře.

Naše první plavba byla pohodová, klidné moře, točené pivko, takhle by to prostě šlo. Po asi dvou hodinách jsme přistáli na poloostrově Pelješac, na nejzápadnějším cípu, v zátoce u vesnice Lovište. Radek svolal briefing a předal nám podstatné instrukce typu "Prosíme zejména pány, aby nelůlali do umyvadel." Zbylý čas do večeře jsme využili k malé vyjížďce po okolí a poté k prvnímu vykoupání v moři. Po večeři jsme si užili krásného západu slunce nad mořem.

Po snídani jsme vyrazili po asfaltce, slušnej kopec v plném sluníčku, na úvod dne nic lepšího. Následoval sjezdíček dolů k moři, v pobřežní konobě už seděla značná část naší výpravy, takže jsme se zastavili taky na jedno. Poté jsme pokračovali podél pobřeží až do Orebiče, pak následovala asfaltka do kopců, trochu jsme tápali jak dál, nakonec se ukázalo, že jsme to trefili dobře.

Vyjeli jsme nad vesničkou Podobuče. Našli jsme avizované schody k moři, nechali jsme kola nad vesnicí a vyrazili se koupat. Krásná zátoka, kolem ní pár domečků, nikde nikdo.. akorát moře studený jako sviňa, všude samej šutr.. Po chvíli dorazil Radek s Olinou, pokecali jsme a pak jsme vyrazili na další cestu. Nejprve jsme museli vynést kola po kamenitých schodech až na lehce stoupající makadam. Cestou jsme museli dvakrát překonat plot proti ... a tady se názory různí, prostě proti zvěři co by okusovala políčka a vinohrady.

Na vrcholu kopce jsme nabrali síly a projeli asi 200metrovým tunelem vytesaným ve skále. Příjemná změna po rozpálené cestě.. až na to překvapení na konci, vyskočil tam na nás nějaký mužík s bleskem :-) Na druhé straně tunelu nás čekala vesnička Potomje a v ní rodinný podnik Wines Matuško. Počkali jsme až odjede autobus s japonskými turisty a kolem páté se nahrnuli dovnitř.

Zaplatili jsme 10kun za malou ochutnávku z místní produkce. Degustací nás provázela sympatická chorvatka, trošku problém s porozuměním, ale naštěstí nám to Radek celkem slušně překládal. Pokud mě paměť neklame, ochutnali jsme čtyři druhy vína a dvě pálenky. Jako nejlepší jsme vyhodnutili víno Prošek, takže jsme jednu lahvinku koupili domů. Po prohlídce jsme se vrátili zpátky tunelem a následoval sjezd přes dvě vesnice až do Trsteniku, kde čekala zakotvená Silva.

Po večeři jsme si udělali večerní procházku městečkem, oni jsou to všechno spíš vesnice, pár baráčků u pobřeží a dál už nic. Zbytek večera jsem strávil s Ladisem na mole, popíjeli jsme pivko a debatovali o životě. Nocovali jsme na horní palubě, krásná hvězdnatá noc. Probral jsem se po páté hodině, celkem dost foukalo, zbytek jsem dospal dole v kajutě.