Před devátou hodinou jsme odjížděli z Trsteniku, po kilometru uhnuli na makadam, což se za chvíli ukázalo jako předčasné. Když po chvíli makadam skončil, museli všichni sesednout a vynést kola do příkré stráně. Po pár desítkách metrů jsme naštěstí narazili na ten správnej makadam. Horší zprávou byla Mlokova zničená bota, naštěstí se ji podařilo provizorně opravit. Po makadamu jsme se dostali na začátek vesnice Žuljana, většina výpravy sjela do vesnické hospody a my jsme se rozhodli pokračovat po hlavní silnici do kopce až do sedla.

Po většinu cesty foukal velmi nepříjemný vítr až vichr, chvílemi to vypadalo že nás to sfoukne z cesty. Vývoj počasí dával tušit že budou problémy. Postupně jsme se sešli před samoobsluhou v Putnikoviči, kde jsme se po příjezdu bosse dozvěděli neradostnou novinu, že se Silva musela vrátit zpět do přístavu a tudíž se budeme muset vrátit zpět do Trsteniku. Každý si tedy upravil původně plánovanou trasu podle svého, já s Adél a Jirkou vyrazil do "botanické". Botanickou byl nazván kus před lety spálené země, kde se v současné době mísí nová vegetace s ohořelými torzy původních stromů. Cesta vedla skoro stále lehce z kopce po makadamové stezce. U malého kostelíka jsme si dali pauzičku a posvačili.

Když jsme narazili na hlavní silnici, obrátili jsme se zpět a po asfaltu se vrátili na začátek botanické. Pokračovali jsme dál do kopce přes Dančanje, přejeli hřeben a pak už nás čekal dlouhý luxusní sjezd až dolů k moři. Tam jsem byl trochu moc rychlej a místo abych na křižovatce dle plánu uhnul, prosmažil jsem to až do Brijesty. Zajížďka byla krátká, po chvilce jsme se dostali na tu správnou pobřežní cestu. Počasí se zlepšilo, akorát vítr nic moc. Z cesty se nám otevíraly krásné výhledy na moře, ústřičné sádky a spoustu malých ostrůvků. U vesničky Drače jsme si udělali malou pauzičku na smočení nohou v moři, na větší koupání to nebylo.

Pak se cesta odklonila od moře a začala stoupat, nejprve pozvolna, na konci byla zakončena pěkným 10% krpálkem. Následoval tříkilometrový sjezd do Trsteniku, asi v polovině se otevřel nádherný výhled na zátoku s přístavem, kde stála zakotvená Silva, které vítr nedovolil přeplutí jinam. Počasí zahnalo do přístavu více lodí, takže jsme mohli sledovat manévry při převazování lodí, větší musí být vždy blíže molu. Po večeři jsme se šli podívat za poslední domky na moře.. a zůstali jsme tam asi v 15ti až do půlnoci, pěkně jsme se tam za-sekli.. a jaké to mělo následky jsem zjistil druhý den..

Ráno ještě před snídaní nás čekal přejezd z Trsteniku na ostrov Mljet do vesnice Polače. Jeli jsme brzy, kvůli špatnému počasí. Jen co jsme opustili chráněný přístav, začala šou.. a jak jsem zjistil, kombinace kocoviny a slušných vln mi neudělala dobře. Seděl jsem pravděpodobně na nejblbějším možném místě, hned na přídi, takže jsem si užil houpání i vodní tříště dosyta. Kupodivu jsem to zvládnul i bez krmení rybiček. Po vplutí do Polače se hned podávala snídaně, nicméně jsem se musel ze všeho nejdříve zastabilizovat na pevné zemi.

Po snídani odjezd z Polače, skoro do půl dvanácté stále do kopce, zima, přes ostrov se valily mraky plné vody, byla jen otázkou času, kdy začne lejt. Martina v půlce zhodnotila situaci a začala se vracet, nás čekaly ještě dvě a půl hodiny cesty do Babina Polje, kde jsme si dali lehký oběd v konobě, kozí sýr a pivko Ožujsko. V půl třetí jsme se rozhodli vynechat pěší sestup k jeskyni na pobřeží, počasí se nelepšilo.

Vraceli jsme se zpátky stejnou cestou, naštěstí foukal vítr stále stejně, takže jsme si užívali podpory větru, výjezd do prvního sedla byl fakt rychlej. Následoval dlouhý a rychlý sjezd k vesnici Blata, chtěli jsme se podívat k vysychajícímu jezeru. Nebyl to úplně štastný nápad, prodírali jsme se zarostlou a trnitou cesičkou a nakonec jsme zjistili že stojíme na kusu podmáčené země (tzn vlastně už v jezeru) a tak jsme se museli stejnou cestou vrátit do Blaty. Odtud stoupala pěkná asfaltka do kopce (jak jinak), po přejezdu sedla jsme si vlezli na skály a dali si druhý obídek (= snědli jsme namazaný kruh).

Po posilnění následoval sjezd a těsně před vesnicí Kozarica jsme uhnuli na makadam. Ten nás vedl pár pár kilomentrů lesem, nikde nikdo, pohoda. Cestou jsme byli svědky "ekologické" likvidace dosloužilých aut. Normálním postupem je zde zavést auto někam k lesu, na louku a příroda už se postará. Když jsme potkali takto odložený dokonce i autobus, už jsme se ani nedivili.. Po návratu na asfaltku nás čekal ještě závěrečný 8kilometrový sjezd až do přístavu. Na lodi nás čekala fajn večeře, s jablky v županu na závěr.

Z Polače jsme vypluli hned po snídani, 1/2 kinedrilu a večerní abstinence udělala své, celkem klidná 2hodinová plavba na ostrov Korčula. Zakotvili jsme uprostřed krásné zátoky, Daniela začala vařit oběd a první otužilci vlezli do vody. Sundali jsme si z horní paluby dva kajaky a vyrazili prozkoumat okolí. Na střídačku jsme jezdili, plavali, potápěli se. Vlastik zkusil fotky s podvodním futrálem. Tak dlouho jsme blbli, až jsme utopili kajak a ztratili špunt. Oběd na kotvě neměl chybu, potom jsme zakotvili v přístavu nedaleko městečka Korčula.

Ve tři hodiny jsme sedli na kola a vyrazili zdolat zase nějaké kilometry. Projeli jsme Korčulou a pokračovali dál po pobřeží až do vesnice Kneža. Tam jsme roztrhli kolektiv, holky zůstaly u pobřeží, kluci vyrazili do kopce. Na 4km připadlo 400 výškových metrů. Krpál hustej, naštěstí po asfaltu, takže to celkem šlo, za necelou hodinku jsme dorazili do Pupnatu. V konobě Mate jsme potkali Radka +3. Na stole lahvinka s travaricou, na doporučení jsme si objednali místní bílé vínko, nemělo chybu.

Po druhé lahvince jsme se kolektivně dohodli na ochutnání nějaké místní speciality, vyhrály to malé naložené rybičky. V konobě jsme se zasekli celkem dlouho, ale věděli jsme, že zpátky to bude pořád z kopce. Čekal nás několikakilometrový sjezd makadamovou stezkou zvanou Napoleonski put. Byl to celkem slušnej fofřik, místy jsem měl pocit, že se pode mnou rozpadne kolo. Projeli jsme Korčulou a v sedm se podávala večeře na lodi.

Po večeři jsme vyrazili pěšky do Korčuly, projít si noční městečko, nasát atmosféru. "Historické centrum stojí na malém poloostrůvku, který zužuje vzdálenost mezi ostrovem a pevninou na 1270 m. Možnost kontroly nad loděmi plujícími podél pobřeží byla důvodem k vybudování opevněného městečka, které v průběhu dějin sloužilo mnoha pánům. Dnešní podobu získávalo od 13.stol. a svého vrcholu dosáhlo v 16.stol., kdy zde žilo přibližně 6000 obyvatel. V průběhu dějin svou krásou inspirovalo mnoho spisovatelů a cestovatelů, a svými mohutnými hradbami odstrašilo mnoho nájezdníků." Atmosféru jsme si vychutnali pořádně, prošli jsme městečko křížem krážem, viděli ohnivé vystoupení, ochutnali zmrzlinu a slušně ucapkaní se vrátili na loď.