Před snídaní bylo krátké meteookénko, kde nám Radek sdělil špatné prognózy co se počasí týče. Po snídani většina vyrazila na kolo, naše grupa se rozhodla změnit činnost a vyrazila pěšo. Původně to vypadalo že půjdeme bez LAdise, ale jakmile zjistil, že nejde o korzování městem, změnil názor. Z Korčuly jsme zamířili nahoru a podél asfaltky dorazili do půli cesty do vesnice Žuljana, dál jsem pokračovali starou kamenou cestou. Před vesnicí jsme navštívili místní hřbitov a o kus dál jsem posvačili u nějaké kapličky ve skále. Pokračovali jsme po nějaké značce KOR4, vypadala jako místní turistická.

Počasí se nelepšilo, všichni už jsme měli hlad, chtělo to nějakou pauzičku někde v suchu. Kousek od skládky jsme narazili na nějaký zdánlivě opuštěný komplex budov, podařilo se nám do jedné dostat, tipnuli jsme jí na bývalý prasečák. V současné době sloužil místní omladině na pořádání různých akcí, uvnitř byl bar, nějaký chlaďák, basy od piva.. na oběd celkem dobré místo. Během oběda na chvíli přestalo pršet, takže jsme mohli celkem v pohodě sejít do Lumbardy. Poté jsme se snažili najít cestu kolem moře, prošli jsme kolem nějakého lomu a pak se vydali po nějaké zelenobílé (snad) turistické značce.

Ta nás zavedla někam mezi kamenné zídky zarostlé křovím, stromy, a tam jsme se ztratili. Ač jsem dělal všechno pro pokračování, museli jsme se vrátit. Tou dobou už jsme byli slušně mokří, utahaní a chyběl nám ještě pěkný kousek cesty.

Nakonec se nám podařilo trefit asfaltku, podél které jsme došli až do Korčuly. Po večeři nám kapitán povyprávěl o historii Silvy. Tato tradiční jadranská loď zvaná trabakul byla postavena roku 1914 v Itálii jako nákladní. Na konci druhé světové války ji zajali partizáni a do roku 1955 vozila turisty po řece Krka. V roce 1980 byla přestavěna na turistickou, přibyla nástavba a kajuty. Byla to jedna z asi 30ti lodí, které za války v devadesátých letech prorazila blokádu Dubrovníka. Loď má stále ješte původní skoro stoleté plachty. Výtlak je kolem 120tun, ponor kolem dvou metrů, cestovní rychlost 7 uzlů. Strojník Davor nám udělal ve strojovně krátkou přednášku o technickém zázemí. Motor šestiválec, 1100ccm, 260koní, 1800 otáček, vezme si cca 18litrů na hodinu.

Vzhledem k stále se zhoršujícímu počasí bylo už večer rozhodnuto o velice časném vyplutí. V půl šesté přivezli chleba a o šest minut později zaburácel náš šestiválec a Silva se vydala na naši poslední plavbu. Motory nás sice probudily, ale moře nebylo nijak extra rozbouřené, takže jsme spali až do snídaně. Snídaně byla netypicky za plavby, ale už ani mě to nevadilo. V devět hodin nás Silva vysadila v Podgoře a nastalo dělení výpravy. Ladis nebyl na Sv. Jurovi, takže to bylo jasné, holkám se do kopců nechtělo, ani se jim nedivím, před námi stěna, mraky se valily přes skály.. nepěkný pohled.

Takže holky si dali přímořskou projížďku, my bez Ladise jsme si v klidu jeli nahoru, shodli jsme si, že Juru už jsme dobyli, takže pojedeme jak se nám bude chtít. Na rozdíl od minulého výšlapu mi to tentokrát jelo o moc líp, až jsem byl překvapenej.. V první části bylo fajn počasí, jelo se lesíkem, pak zmizel les a všude jenom skály. Počasí se zlomilo cca v 900m.n.m. u jediné občerstvovací stanice zvané Vrata Biokovo. Tady začalo foukat, honily se mraky a citelně se ochladilo. Vyjeli jsme ještě o něco výše a zastavili na oběd, tzn. oblíbený kruh s marmeládou. Počasí se nám nelíbilo, věděli jsme co by nás čekalo dál, takže jsme to otočili nazpět.

Sjeli jsme k hospodě a odbočili na makadam. Dle Radkových informací měl pomalu klesat a po cca deseti kilometrech nás dovést na silnici a po té dále do Makarské. Makadam neměl chybu, ze začátku to bylo jako na houpačce, chvíli nahoru a chvíli dolů, pak už to byl krásný sjezdík, člověk se nestačil ani kochat nádhernými výhledy, kvetoucími kytkami nebo pasoucími se koňmi. Po napojení na asfaltku klesání pokračovalo, naprostej luxus, člověk nemusel ani šlápnout.. a to asi dalších 18km. Po příjezdu do Makarské jsme se vydali podél moře do Baška Vody, cestou jsme na pláži dali pivko a pak už nás na Silvě čekala večeře. Večeře je slabé slovo pro lukulské hody, co nám přichystala Daniela. Když to zkrátím, najedl jsem se tak, že jsem vytuhnul přímo u stolu, prostě jsem usnul.. v devět už jsem zařezával v kajutě, že byla nějaká kanadská noc jsem se dozvěděl až ráno..

Poslední den začal brzy, museli jsme se vylodit v Baška vodě velmi časně, Silva mířila někam severněji na plánovanou opravu. Takže kolem osmé hodiny jsme osaměli na molu, do toho pršelo a vůbec bylo hnusně. Naštěstí nám kapitán domluvil dočasný azyl na kamarádově lodi, kotvící hned vedle. Následovalo dlouhé čekání na bus, dorazil na desátou, naložili jsme kola a pak už nám zbývalo jenom osm hodin čekání, než budeme moct odjet.

Nejprve jsme prošli celou Baška Vodu z leva do prava a pak pro změnu z prava do leva.. no a pak ještě jednou. Vyrazili jsme i kus za město, akorát jsme si v mokré trávě pěkně namočili boty a kalhoty. Pak jsme celkem dlouho hledali nějakou restauračku k obědu, projevil jsem totiž zájem o chobotnicový salát, který neměli všude. Když jsme se konečně usadili, zjistili jsme, že sedíme ve stejném podniku kam jsme před lety chodili na jídlo. Co se chobotnice týče, definoval bych to asi jako poněkud dražší tláču s cíbou.

Zbytek čekání jsme absolvovali pod slunečníkem na pláži, kde jsme schováni před deštěm mastili Rodinný podnik a Beng! A protože času bylo dost, celkem pěkně jsme se navzájem zmasakrovali, hlavně Mločí gang kosil naše řady více než vydatně. V šest jsme se konečně nalodili a za stálého poprchávání vyrazili na zpáteční cestu. Příjemným překvapením byl Radkův výběr nočního filmu, pustil nám těsněporevoluční Kouř, což sice někteří nezkousli, ale podle mě to nemělo chybu. V neděli krátce po poledni naše dovolená skončila tam kde začala, na Hlaváku v Praze.