Děti dorazili ve čtyři, v sedm jsme měli vše zabaleno, naloženo do dodávky, připraveni vyrazit. Jenže při prvním pokusu o nastartování… nic. Naštěstí stačila rychlá improvizace se startovacími kabely a motor konečně ožil.

Po rychlé zastávce ve Bříství jsme pokračovali do Nehvizd, kde jsme nafoukali pneumatiky – tři vpředu a dvě a půl vzadu, aby byla dodávka připravena na dlouhou cestu po asfaltu. Trasa vedla přes Prahu, dál po D1 na Brno, kde jsme si udělali krátkou zajížďku natankovat do centra. Pokračovali jsme po D2 směrem na Břeclav a dál na Slovensko. Na Sekule jsme dorazili ve 23:15 – všude ticho a liduprázdno. Po vyčištění zubů jsme konečně zalehli do postelí – první den dobrodružství byl úspěšně za námi.

Ráno jsme začali koupáním na Sekulích. Krátce před desátou jsme vyrazili směr Maďarsko. Hned od startu nás ale čekala pořádná výzva: třiatřicet stupňů a auto bez funkční klimatizace. Naštěstí jsme měli „náporové větrání“ + ventilátory z Aliexpressu, rozprašovač s vodou a mátou, který fungoval jako naše mobilní klimatizace.

První pauza byla v Szombathely – rychlý skok do Lidlu, zmrzlina do ruky a zase zpátky na cestu. Balaton jsme si nechali až na zpáteční cestu, a tak jsme pokračovali přes Slovinsko a Chorvatsko. Chtěli jsme se vyhnout dálnici, ale Mapy.cz nás navedly rovnou k mýtné bráně. Po čtyřiceti kilometrech nás na mýtné bráně přivítal usměvavý místní Ind, který naši dodávku vyhodnotil jako osobní auto – místo poplatku za náklaďák jsme zaplatili jen 2,80 €.

Následoval výjezd do kopců k Památníku bratrství a jednoty. Monumentální betonová stavba, obrovské klenuté prostory, kdysi prosklené – to vše působilo impozantně. Po důkladné prohlídce závěrečná hodina a půl cesty na místo srazu. V Douglas Food už čekala většina posádek u točeného pivka a dobrého jídla. My jsme se k nim s radostí přidali – přesně takhle má vypadat konec horkého dne.

V noci dorazila zbývající posádka - L200 aka Štěpán – ten trefil nejen správnou zemi, ale dokonce i správný den srazu. K snídani míchaná vajíčka a kolem desáté jsme vyrazili v plném počtu na leteckou základnu Željava. Ten komplex je naprosto neuvěřitelný – vybudovaný mezi lety 1959–1968, hluboko v horách, s promyšlenými podzemními prostory, svého času nejmodernější letecká základna v celé Evropě. V roce 1992 ho částečně poškodila jugoslávská/srbská armáda, ale dodnes se dá prozkoumávat. Na závěr jsme absolvovali i rychlý průjezd po letištní ploše – atmosféra naprosto unikátní.

Po Željavě jsme přejeli do Bosny. Na hranicích chvíli čekání, v prvním větším městě (Bihač) jsme našli bankomaty a vybrali hotovost. Pak rychlý oběd – tradiční burek a káva na pumpě + doplnění paliva.

Přejezd do Nacionalni park Una - Štrbački buk – nová asfaltka, nové parkoviště, spousta lidí (pamětníci vzpomínali, jak to tam vypadalo -2 roky). Našli jsme si malý kemp (zahradu) přesně pro našich 6 vozidel a Móňa nám domluvila luxusní večeři (ryba a čevapi) za krásných 5€/porce. Fakultativní koupel v řece Una – ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu..

Ráno jsme zamířili k pevnosti Ostrovica, zřícenině středověkého královského hradu, jehož počátky sahají do druhé poloviny 14. století. V letech 1523–1878 byla pod osmanskou nadvládou a plnila roli významné pohraniční pevnosti. Atmosféra místa je pořád silná – z výšin hradu je vidět, proč měl pro region takový význam.

Další zastávkou byl Martin Brod, malebné místo na soutoku řek Unac a Una, už v srdci národního parku Una. Navštívili jsme Ekopračku a mlýn Bučnica, kde je stále k vidění prastará potoční pračka a mlýn – parádní připomínka toho, jak se tu dřív žilo.

Ve tři hodiny zahlásil Luboš do vysílačky, že by si dal kávu.. a tak jsme se všichni pozvali do kavárny "U Marcelky" na výbornou kávu, připravenou v rekordním čase. Následoval sestup do jeskyně Ledenica, před válkou evidentně turisticky frekventovaná lokace. Nyní naprosto opuštěná, s chátrajícími chodníky a na mnoha místech rozpadlými schody. Ale ten pocit, když jsme tam sami a všichni najednou zhasnou čelovky...

Ráno u snídaně jsme měli každý trochu jiný styl: Šťépa tři chlebíky s paštikou, my zase čokoládovou kaši s oříšky, banánem, rozinkami a brusinkami, kapučíno a čaj. Před desátou jsme vyrazili z kempu – šotolinová cesta 40 minut k Šatorskému jezeru, kde následovalo koupání a odpočinek. Návrat stejnou cestou a pak přesun po asfaltu, průjezd přes záložní letiště.

Bosna nás stále ohromovala vůní – ve všech vesnicích se linuly vůně z grilů, udíren nebo z pečeného jehněčího. Po cestě jsme natankovali, udělali menší nákup v minimarketu a projeli městem, kde nás zaujala pekárna. Nakonec jsme dorazili k přehradě Buško a našli kemp u pláže. Večer jsme strávili u ohně – atmosféra dokonalá, i když lednice po vybití baterie nechladila.

Ráno nás probudilo sluníčko už před osmou. Po snídani jsme se šli vykoupat do přehrady – osvěžení, které na začátku dne vždy přijde vhod. Poté jsme se vydali zpět do Livna, kde jsme v místní pekárně dokoupili pár nezbytností. Po rychlém zastavení na burek jsme se vydali skrz úzké uličky Livna nahoru do kopců na planinu Krug – hledat stáda divokých koní.

Průzkum planiny byl napínavý – aplikace hlásila blízká minová pole, takže jsme se drželi vyjetých kolejí a mazali dál. Žádná stáda divokých koní se nám vidět nepoštěstilo. Přejeli jsme do dalšího údolí a začali výjezd nahoru k vysílači, po cestě jsme sfoukli všechny gumy na 1,8.

Na kopci jsem od Čurdy dostal „pojeb“, protože se auto musí nejprve nechat chvíli dochladit než se chcípne. Štěpán musel zastavit uprostřed kopce, kde lehce vařil motor. Nakonec jsme pokračovali po sjezdovce až k horské chatě a konečné stanici lanovky. Jeli jsme redukovanou dvojkou, 1000 otáček, suchý podklad – Sherman jel jako tank a motor byl nakonec nahoře na vrcholu Stožer ve výšce 1761 m.n.m. bezpečně dochlazen.

Po výjezdu jsme hledali místo na spaní – chtěli jsme být dál od minového pole, a nakonec jsme zůstali v sedle na hřebenu. Večeři jsme si udělali z torteliny a Luky přidal rybičkovou pomazánku. Večer jsme zakončili u ohníčku a snědli poslední buřty. Večerka padla kolem 22. hodiny – další den plný dobrodružství byl za námi.

Spaní na hřebenu bylo náročné – celou noc foukalo, v autě bylo hlučno a každé zavírání dveří nebo prasknutí větve venku se zdálo dramatické. Ráno jsme si dali klidný start a odjezd naplánovali na devátou.

Sjeli jsme stejnou cestou dolů – po sjezdovce redukovanou jedničkou, dvojkou. Následně jsme se klikatili údolím do města Bugojno, kde jsme udělali nákup v minimarketu, kávu na pumpě a doplnili palivo. Spotřeba byla 13,58 l na 100 km, nafta stála pod 30 Kč za litr, takže pohoda.

Cestou jsme ještě zastavili v pekárně – měli jsme výborný sýrový a masový burek a k tomu dva kusy pizzy. Po klikaté asfaltce údolím, kde místní ignorují zákaz předjíždění přes plnou čáru, jsme mířili k Titovu bunkru. Ten měl bohužel prohlídky jen v 9 a ve 12, takže jsme ho museli přeskočit a vydali se do kopců po Lubošově trase.

Zůstali jsme pod hřebenem, protože se blížila bouřka a počasí se kazilo. Nakonec se nám podařilo udělat oheň, takže jsme seděli venku až do devíti, pozorovali, jak se zatahuje, slyšeli hromy a blesky v okolí. Nakonec nás bouřka vyhnala do auta, kde jsme sledovali, co to všechno bylo za svět – hlučné hromy a blýskání, ale nakonec se to kolem 22. hodiny uklidnilo a mohli jsme konečně usnout.

Ráno jsme posnídali v krátké mezeře mezi deštěm a bouřkou – počasí si s námi pořádně hrálo. Pak jsme vyrazili za husté mlhy, která dodávala cestě až tajemnou atmosféru.

Po stoupání jsme si udělali oběhovou pauzu v 1620 m n. m. – ideální čas na jídlo a odpočinek. Na vařiči jsme dali dohromady těstoviny s červenou omáčkou, které zahřály a dodaly energii.

Pak následovala krátká technická pauza – vyklepali jsme vzduchový filtr, aby Sherman mohl dál dýchat čistěji, a pak už jsme mířili ještě výš. 20ti serpentýnami jsme se po kamenité cestě vydrápali na horu Bjelašnica 2067m.n.m.- nejvyšší horu stejnojmenného pohoří ve střední Bosně a Hercegovině, vzdálené 18 km jihozápadně od Sarajeva. V roce 1984 zde probíhaly olympijské sjezdové závody, po kterých zde zůstalo zázemí a hotel, obojí značně zdevastované válkou 1992-95.

Krásnou všehoprázdnou cestou dorážíme do nejvýše položené a nejodlehlejší vesnice v Bosně. Lukomir leží ve výšce 1495 metrů nad mořem a trvale tu žije jen 13 obyvatel. Místní žijí z turistiky (placené parkoviště uprostřed ničeho) a ženy pletou a tkají výrobky z ovčí vlny. Dali jsme si výborný pozdní oběd a spokojeni popojeli na poslední společné nocování.

Ráno jsme vstali před osmou, naházeli věci do auta, k snídani jen sušenky, rozloučili se všemi – a vyrazili hledat sportoviště ze zimní olympiády Sarajevo 1984. Dorazili jsme k hotelu Igman – obrovské, rozbombardované a polorozpadlé stavbě, která působila jako připomínka dávné slávy i pozdější války.

Další zastávkou byla bobová dráha nad Sarajevem, kam jsme dojeli asi za hodinu. Prošli jsme se po trati, nasáli atmosféru místa, které kdysi hostilo světovou sportovní elitu. Když jsem se pak podíval, kde jsou skokanské můstky, zjistil jsem, že jsme je minuli – a navíc byli hned u toho hotelu Igman. Takže máme alespoň důvod, proč se sem vrátit příště.

Průjezd centrem Sarajeva byl chaos – Mapy.cz nás motají úzkými uličkami, ale zvládli jsme to. Nákup pár drobností domů, natankování, opláchnutí auta a dofouknutí kol na 3 bary.

Cesta ze Sarajeva směrem na Tuzlu byla peklo – asfalt sice dobrý, ale maximálně 50–60 km/h. A když člověk chytne cisternu, jede s ní klidně dalších 50 kilometrů. Poslední bosenské marky jsme utratili v pekárně za skvělý burek a višňový koláč – důstojná tečka za celým pobytem v Bosně a Hercegovině.

U Banja Luky jsme najeli na dálnici – a za pouhých pět kilometrů zaplatili mýto dvě a půl marky. Krátce nato už jsme stáli na bosensko-chorvatské hranici. Čas jsme měřili na stopkách – a vypadalo to na deset až patnáct minut čekání. Odtud už cesta směřovala zpět – do Budapešti nám chyběly asi tři hodiny po dálnici. Balaton jsme si nechali na příští dovolenou. Teď už nás čekala jen Budapešť, Slovensko a návrat domů.

Štěpán dorazil na Sekule až v půl šesté ráno. Dali jsme si společnou snídani, rychlou koupačku a pak už odjezd po D2 na Brno. Jak jinak, Brno totálně zasekané, klasika. Navigace nás protáhla městem, najeli jsme na D1, ale na tuhle uskákanou dálnici jsem neměl nervy. Sjeli jsme na HavlBrod a po sérii různých objížděk jsme konečně dorazili po páté domů.

A tím skončila letošní dovolená.
Za těch pár dní jsme ujeli zhruba 2600 kilometrů – se spotřebou kolem 12 litrů na dálnici a 15 litrů v terénu. Sherman obstál, Balkán opět nezklamal a nám zůstaly zážitky, na které budeme ještě dlouho vzpomínat.

Díky patří účastníkům akce, Sokolovi za přípravu a AI za přepis poznámek.