A je to tu, naše pravidelná kovícká dovolená. Vybrat termín bylo zas o něco těžší než v předchozích letech, ale nakonec jsme těch pár dnů dali dohromady.

Sraz v úterý v Mlčechvostech, kam dorazil Stýffek na svém novém kole. Když jsem přijížděl z práce, už vyčkával u hospody, tak jsme dali dvě pivka a pak doma usmahli buřty. Pokecali jsme a já pak ještě dobalil bágly. Stýffek jen vzpomínal, že novou bundu na kolo nechal na věšáku a na repelent ani nevzdechnul.

Druhej den ráno, když se pořádně vyspal (prý už ani nepamatuje, kdy spal do tolika hodin) jsme dali snídani, naložili bágly na nosiče a na 10:31 vyrazili na nádraží, kde jsme čekali vlak, ve kterém měli sedět Kubass a McMlok, kteří vyrazili z Prahy. Po „nalodění“ jsme zablokovali koly i druhé nástupní plato ve vagonu. Jenom průvodčí, který měnil směnu v Roudnici s tím měl trochu problém, ale nakonec to tak horký nebylo. Kubass vytáhnul třešňovou pálenku a luxusní panáčky a tak jsme si mohli připít na shledání při další kovícké dovolené, která tentokrát směřovala směrem na sever do Českého Švýcarska. Přiblížení vlakem z Prahy a Mlčechvost bylo super a tak vlastně začátek cesty byl na hlavním nádraží v Ústí na Labem. Dle dostupných map (McMlok cyklo shocard a mojí starou dobrou mapičku) jsme přibližně určili směr a intuitivně projeli městem k Labi, přejeli přes most a vydali se po proudu na sever, kde jsme záhy narazili na cyklotrasu. Plán byl dorazit do Děčína, ale příjemná hospůdka, kde točili bernarda nám to „nedovolila“ a zasekli jsme se na obídek. Tím jsme nasadili pohodový ráz naší dovolené. Děčínem jsme projeli jen s menší pauzičkou u starého mostu přes Ploučnici a v lékárně pro něco do Kubassova oka. Na náměstí u mapy bylo rozhodnuto, že zůstaneme na pravém břehu a po silnici dorazíme do Hřenska. Žízniví jsme zastavili u první restaurace za ceduli u Hřenska“.Jak se nakonec ukázalo, nebyla to dobrá volba, výběr nápojů mizerný a ještě byly teplý a nic moc. Atmosféru dokresloval ponurý zvuk nějaký trubky, asi z Německa, které bylo na dohled za řekou. Projeli jsme pěknou oblastí, známou hlavně Pravčickou bránou a soutěskami nad řekou Kamenicí, ale jsou to atrakce spíše pro pěší turisty, takže jsme dojeli až na Mezní louku, v kempu zaplatili místa (80 Kč za všechny) a vydali se do cca 2 Km vzdálené restaurace na vyhlídce, která nám byla doporučena. Dobře jsme pojedli a Stýff i okouknul dětský dvojitý přívěs za kolo.

Následující den jsme už projížděli centrem Národního parku České Švýcarsko. Po ránu jsme dali u kiosku koláčky, koblížky, čaj a kafe a hned jsme si to namířili po cyklotrase k jednomu z krásných míst v této oblasti – malé Pravčické bráně. Zajímavá diskuze byla o tom, proč zajímavý místa musí být zrovna na kopcích. No, alespoň následoval dlouhý sjezd přes „Hluboký důl“. V údolí jsme jakoby nic přejeli přes Česko-Německé hranice a po“radroute“ začali stoupat k městečku Hinterhemsdorf, námi pracovně nazvaný himlhergot. „Pěknej „ kopeček nahoru, kde nám kromě sil docházeli i zásoby vody. Pak zas dolů, domů, do Čech, na hranicích krátká zastávka u památníku obětem nacismu a opět nahoru, po hřebenech k hadímu pramenu doplnit vodu, abychom v tom vedru vydrželi přejezd přes Kuní vrch a Tokáň, kde v jednom sjezdu musel Stýffek řešit první defekt na svém novém oři. K večeru jsme cíleně dorazili až do kempu v Jestřebicíh. Dali jsme osvěžující plaváníčko v koupališti, pivečko a langoše v místním bufetu a hodili se do pohody. Akorát zavírali už v šest, takže jsme rozbili podširákový tábor na hraně koupaliště. Vybalili ešusy, vařiče, konzervy s fazolema, trenčanskejma párkama a ukuchtili baštu. Kubass, Stýff i Mlok poreferovali domů, zjistili, jak se daří partnerkám a holčičkám. Poté jsme mohli dát panáčka na zakončení úspěšného dne.

1.8.2008 –Páteční ráno začalo koupáním, snídáním a krmením místních kachen. Kopeček z kempu nás rozehřál a my jsme se vydali podél říček kamenice až do městečka Česká Kamenice, jen s menší zastávkou v jedné vesničce, kde jsme si v „historické“ budově koupili do asijského obchodníka svačinku. Z České Kamenice jsme vyrazili na jich, tak abychom dorazili na cyklotrasu vedoucí přes Kamenický Šenov. Nikdo netušil, že nás po cestě čeká nekonečný kopec přes Nový Oldřichov. Na ten se jen tak nezapomíná, několikrát to vypadalo, že už je u konce, ale vždy za zatáčkou překvapil a táhnul zas nahoru, prevít. Ani pivko někde v půlce (to už jsme si fakt mysleli, že jsme těsně pod vrcholem) moc elánu nepřidalo. Kopec i vedro nás docela vyčerpaly a tak jsme naší trasu nasměrovali podle mapy tak, abychom měli po cestě hospodu a taky nějaké koupání. Rychlý sjezd do vesničky Slunečná nás přivedl do rozumně vypadající restaurace se zahrádkou. Ještě, že v kopci byly retardéry a tudíž nás přibrzdily a my nepřejeli. Velké porce vynikajícího jídla a dobře chlazená kofola nás pěkně uspokojily, akorát jsme dlouho čekali a nakonec nás vypražilo sluníčko. Na další cestě koupaliště Pihel stálo za prd, takže jsme směřovali do Sloupu v Čechách, Těsně před jsme s Mlokem navštívili místní, kdysi obývané cikánské jeskyně, zatímco Stýffek s Kubassem odpočívali v hospůdce u sedmi trpaslíků. No daleko jsme nepopojeli a hned pod kopcem zaparkovali u hradu Sloup a následovala prohlídka tohoto, skoro nedobytného, na skále postaveného skvostu. Kemp ve vesnici byl přeplněn a tak jsme koupaliště vzali útokem z druhé, přírodní strany a dali osvěžující koupel. Vhodné místo na véčů bylo pod hradem, padlo nějaký to pivko, polívka, jídlo i salát. Po posilnění nastala otázka nocování. Na mapě jsme nedaleko viděli jakési jeskyně a bylo rozhodnuto, zapli jsme všechny světla a blikátka a vyrazili na cca 6 Km dlouhou noční jízdu. V navigaci jsme nezaváhali a najít první jeskyni nebylo náročné, byla hned u silnice. Jeli jsme skouknout i ostatní, ale ty byly obsazeny jakýmisi motorkáři a tak následoval návrat do první, kde jsme pro průzkumu rozsáhlého podzemního prostoru uklidili hned u vchodu, kde bylo nejtepleji, dali něco málo k jídlu a utahaný zalehli. Teda alespoň já, kluci si ještě povídali, jak se jim stýská po rodinách. To jsme ještě vůbec netušili, že budeme součástí jakési bojovky. Asi nejlépe by mohl vyprávět Kubass, který „nájezd“ podnapilé grůpy sledoval od začátku. Hlučně se blížili po silnici a na cestu si svítili loučemi .. jejich cíl .. „naše jeskyně“. Naštěstí byli ohleduplní, takže jen prošli okolo nás do podzemí. Za chvíli po prohlídce odcházeli se slovy „že si k tomu nepřidělaj motory“ (no jo, motorkáři, nechápou Kovícké nadšení). Žádné škody nenatropili a my se alespoň dozvěděli, že spíme v pekle (teda alespoň podle pohádky s čerty nejsou žerty.)

Mlhavé a deštivé ráno nás ujistilo, že jeskyně byla dobré místo pro přespání. Naštěstí mrholení brzo přešlo, takže jsme za rozumného počasí mohli vyrazit přes Zákupy a Jestřebí (kde jsme trochu zakufrovali) směrem na Máchovo jezero. Před polednem nám k dobru přišel bufet na začátku Starých splavů. Poseděli jsme pod stříškou, dali pivko nějakou klobásku a burgra. Následoval přesun na koupáníčko v Máchově jezeře. Osvěžení i přes mírný deštík bylo fajn. Jen co jsme se převlíkli tak byl Mlok očividně nervózní a hrabal se v bálech, za chvíli jsme už mířili zpět do bufetu pro peněženku. Vše dobře dopadlo a tak naše cesta mohla pokračovat směrem do Ráje na kokořínsku. Zelnačka v Blatcích nám navnadila břicha na pořádnou porci jídla v restauraci na Ráji, tam i moučník byl. Po dohodě nad mapou bylo jasné, že ještě pár kilometrů najedem. Směrem k Mělníku je cesta téměř pořád po rovince nebo z mírného kopce, takže za chvíli jsme hledali nejvhodnější přejezd Mělníkem na polabskou cyklotrasu. Jediné, co nás po cestě trápilo, byly otlačené zadky .. Podél Labe se jelo v pohodě a nikdo si neztěžoval na kopce, akorát nechápu, co měli na moje zkratky ;-) …náš cíl „kemp Kačer“ u Ovčár byl dosažen po více než 100 kilometrech, což byl asi tak dvojnásobek naší denní várky. Zkrátka, i po těch letech máme kondičku a jsme ve formě . Na rybníku jsme dali koupel a poté se přesunuli k místnímu stánku u Luci. Točili pivko, nalejvali panáky a hráli rozumnou muziku. Něco k jídlu jsme si donesli z vlastních zásob a večer příjemně utíkal. Sem tam jsme si došli pro pivko (hezky postupně po jednom ;-) a nějaký ty panáky, až do doby, kdy šéfík hlásil, že dochází nafta v agregátu, takže se blíží zavíračka. Ani nevím, jak jsme se přesunuli na místo spánku a byli schopni postavit Kubassův přístřešek.

Ráno jsme nikam nepospíchali, jelikož naplánovaný oběd v Brandýse byl až na 11tou hodinu a tak jsme měli dostatek času na 10ti kilometrový přesun do Mexické restaurace. Klasika v podobě polívky v chlebu a Burritos či Tacos tortily ( ááá… naskýtá se kontrolní otázka “ které z nich jsou tvrdé a které vláčné?“) .

Po obědě jsme se pomalu rozloučili a vyrazili dom na všemožné světové strany a tak se ještě naskýtá jedna důležitá otázka …

Kovíci, na kterou světovou stranu vyrazíme příští rok?