Tak jsem po více jak 15ti letech zas vyrazil na čundr. A to díky Stýffkovi, kterej letos na kolech projevil přání vyrazit někam bez kol. A když do divočiny, tak s Pajkem. Dostali jsme krátký seznam potřebných věcí, trochu ho proškrtali, zajeli do Terezína koupit nějaký neviditelný hadry a domluvili termín. Ten se za tři dny poposunul o dva týdny dopředu, pak přišla zpráva "Ježiš, on jede taky Pepa" a bylo to. V pátek to sice do poslední chvíle nevypadalo, že bych někam jel, ale nakonec jsem stihnul doma dodělat co bylo potřeba, naházet věci do báglu a vyrazit. Krokouš nás po šesté hodině vyložil v Hradčanech a dál už to bylo na nás..

Když jsme už skoro za tmy našli předem vytipovanou jeskyni Dýmka, zjistili jsme, že je to jen do skály vytesaná jedna místnost, spíš přístřešek minimalistických rozměrů. Takže zpátky k vodě a zabrat vodácký pařplac. Rozdělali jsme oheň a Pajk vyrazil s velkým nožem do tmy ulovit něco k jídlu. Večeře neměla chybu, papričky pálily, pití dost, prostě pohoda.. K ránu celkem zima, ale možná jenom těm, co táhli zbytečně moc velký spacáky.

Po snídani začala diskuse o tom jak se dostat na druhou stranu řeky Ploučnice. Pajk v tom měl jasno, těšil se na brodění už 14 dní, Pepa se Stýffkem byli proti a já vyčkával. Po dlouhém hledání mostku to nakonec dopadlo dobře, brodili jsme :-) Na druhé straně jsme se chytli turistické značky a dorazili k jeskyni Psí hotel. Dále Kraví roklí dle Hradčanských stěn až do Hradčan, s malou odbočkou na Hradčanskou vyhlídku. Po občerstvení a doplnění zásob v místní osvěžovně jsme se vydali dál směrem na Bezděz.

Cesta pěkně ubíhala, došlo na prak i houbaření. A musím se zmínit (to jako že fakt musím), že tu krááásnou a obrovskou houbu našel Stýff.. a Pepa ji následně někde zašantročil. Zakempili jsme v lese pod Bezdězem, uvařili výbornou večeři.. Naše noční chrápání rušili jenom divocí kňouři, ale Pajk jim nedal šanci.

A protože jsme to všichni ve zdraví přežili, mohli jsme po snídani vyrazit na Bezděz, respektive na pivko pod Bezděz s následným výborným guláškem v chlebu. Krásnou cestou skrz lesy jsme se dostali až na nádraží, kde jsme u závěrečného lahváčku počkali na mašinku.

A proč byl čundr takticko-prohibiční? Pajk měl taktickou vestu, Stýff taktický nůž, ja si ne-takticky zapoměl lžíci a Papa si takticky nevzal skoro nic :-) A co se prohibice týče, v klídku jsme si popíjeli ze zásob a o prohibici se dozvěděli až když jsme vylezli z lesů. Takže závěr čundru byl trochu ošizený, ale na dobré náladě nám to neubralo..