Úprk z přetechnizované stereotypní civilizace lze zrealizovat nejrůznějšími způsoby. Sednete po práci do auta nebo na vlak a vyrazíte ven. Nebo po zásahu sekundární vlnou vyvržené zeminy a trosek po výbuchu, poblíž velké a nyní i kráterovitě hluboké evropské metropole, seženete nějaký bezprizorní offroad a vydáte se na nějaké klidnější místo. Lidé se sice nezměnili na zombie nebo jinou pružinovitou havěť,ale zvířata se z nich stala. Místo vzájemné pomoci a úklidu se většina dala do rabování obchodů, pobořených domů a skladišť. Zaraboval jsem si taky, ale nějak mě to neoslovilo, tak jsem zbalil trochu jídla a vody a vyrazil s mladým Vikem, který taky přežil, nazdařbůh na západ.

Pár dobrodruhů se taky vydalo na divoký západ a já jsem se kvůli pohodlí a bezpečnosti přesedlal do korejského pancéřáku, kam nás vzal kapitán McM. Taky mu nějak ohořely vlasy na hlavě, jako mně. Ten měl jako posádku párek blondýnek, které obsluhovaly obrazovky s radarem a monitorem širokopásmového vysílání. Po pár desítkách minut kličkování mezi vraky na D5 jsme sjeli mimo hlavní tah a utábořili se v řídkém lesíku u Plzně u nádrže Bolevák. Tam jsme narazili na další zásobovací panacéřák se stejnou kamufláží kapitána Kjsse a jeho průzkumný oddíl. Než se setmělo, dorazil paradesantní oddíl s majorem La Disem. Některé oddíly nepodcenily zásobování a i při pobytu v divočině je pivo a pečené maso příjemné a stmelí to i různorodé jednotky do jednoho praporu.

Noc proběhla bez překvapení a přepadení. Za svítání na břehu jezera proběhla dekontaminace a v čele s průzkumným oddílem se náš prapor přesunul na seřadiště u Plzně. Průzkumný oddíl si dal pár koleček na cvičáku a kapitáni Kjss a Von Snoblowicz si vytyčily delší průzkumný perimetr a zmizeli v podrostu. Zbytek praporu se přesunul do zdánlivě bezpečnější zóny. Avšak les se změnil v prales a o zvířata nebyla nouze. Naštěstí byla přežraná a krotká. Zřejmě jsem zašli až na místa, která i za civilizace byla nedostupná a až po dopadu se terén zformoval a překážky zmizely. Na jedné mýtině jsme objevili něco jako totem, jehož původ ani význam jsme nedokázali určit.

Asi za dvacet minut Vika sežral náhodně se potulující mladý tyranosaurus. Zbylé členy praporu pak honil dvounohý ještěr, nejspíš něco z rodu raptorů, naštěstí se některým podařilo ukrýt v hnízdě pterodona. Nakonec si raptor vylámal zuby na Von Snoblowitzovi a večer bylo zase maso i když o poznání tužší. Tihle svalnatí běhavci se nedají moc slušně upéct.

Vrátili jsme se k pancéřákům a padlo rozhodnutí, že pro další přesuny by to chtělo leteckou podporu. Tak jsme po rozednění naskákali do pancéřáků a vydali se na jedno zapadlé letiště, kde jsem doufali sehnat bojový vrtulník nebo ozbrojené letadlo. Letiště jsem našli bez problémů a jen rozšklebené torzo ruského T-72 nás varovalo, že by letiště mohlo být už obsazeno. Po obchvatu po levém křídle se nám podařilo proniknout do objektu a beze ztrát. Plocha letiště byla doslova nacpaná bojovými stroji a municí.

Pravý ráj pro militantně založené velitele jednotek. Jen mužstvo mělo trochu problém s kázní a nedrželo tvar útvaru. Nakonec jsme se rozhodli pro mohutný turbovrtulový průzkumný AN-30. Slušný dolet a vejde se dovnitř celá jednotka. Odvézt ho na rozjednovou dráhu byl pravda oříšek, ale mladší kadeti jsou zdraví, silní a kde nepomůže vlídné slovo pomůže nadávka. A tak jsem za sporadické protiletadlové palby vyrazili vstříc východním větrům a spadu.