Nedělní vstávání se trochu protáhlo, večer byl delší než kdokoliv čekal :-) I tak jsme v půl jedenácté již byli naloděni a prováděli detailní průzkum plavidla. A protože nás to opravdu zajímalo, brzdili jsme další návštěvníky.. a najít na ponorce místo, kdy bychom se mohli vzájemně vyhnout není uplně jednoduché. Podařilo se až za strojovnou, kde jsme si mohli dokonce i na chvíli sednout, luxus :-)
Zdroj vhu.cz: Ponorka označená nyní jako U-461 patří pod Projekt 651 – v kódu NATO třída Juliett. Třída byla vyvíjena už koncem 50. let 20. století a v jejím rámci vzniklo celkem 16 ponorek postavených během let 1961–1968. Ponorky byly určeny jako zbraň k napadání protivníka, šlo o nosiče letounových střel proti skupinám letadlových lodí USA. Postupné vyřazování třídy začalo na počátku 90. let a týkalo se všech 16 vyrobených ponorek.
Ze zbraňového hlediska jsou ponorky zajímavé právě svými letounovými střelami. V horní palubě ponorek byly zapuštěny vypouštěcí kontejnery pro čtyři manévrující střely P-6 s dosahem 460 km. Střely bylo možné vypustit pouze při plavbě na hladině, před výstřelem se odpalovací trubice vyklopily vzhůru. Později byly ponorky přezbrojeny osmi protilodními střelami typu P-500 Bazalt. Kromě toho nesly ponorky šest příďových 533mm torpédometů pro klasická torpéda a čtyři záďové 406mm torpédomety pro torpéda s akustickým samonaváděním.
Pohonný systém tvořily dva diesely a dva elektromotory, roztáčející dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost byla 16 námořních uzlů (28,8 km/h) na hladině. Délka stroje U-461 činí 85,9 metru, šířka 9,7 metru a ponor 6,3 metru. Výtlak pod hladinou byl 4 180 tun, běžná hloubka ponoru 240 metrů. Posádku tvořilo 78 mužů. Ponorka mohla samostatně plout po dobu 90 dní, maximální délka ponoru činila 33 dní.
Ponorka U-461 byla vyrobena již počátkem 60. let, do provozu se dostala v roce 1965 pod označením K-24, posléze byla přejmenována na B-124. Během své služby působila při hlídkách v severním Atlantiku. Od roku 1988 byla v záložním stavu a v roce 1991 došlo k jejímu vyřazení. Na své nynější místo v Peenemünde se s pomocí dvou remorkérů dostala v roce 1998.
Odjezd z Peenemünde po 12té hodině, kromě krátkého záseku ve Wolgastu (zvedací most) probíhal návrat bez problémů konstatní rychlostí 115-125km/h po trase A20 -> A11 -> A10 -> A13 -> A17 -> D8. Poznávací zájezd byl oficiálně ukončen na první pumpě v ČR.
Nájezd celkem 1.280km při průměrné spotřebě 6,96l - 14l/100km.
Díky všem za fajn výlet a nadšení pro historii a techniku!